Historie zámku

Průhonický zámek v dnešní podobě je výsledkem řady přestaveb původně středověkého gotického hrádku, zbudovaného na skalnatém ostrohu nad potokem Botič. Hrádek byl vystavěn v sousedství románského panského sídla, z něhož se dodnes dochoval pouze románský kostelík Narození Panny Marie. První písemné zprávy o vlastnících Průhonic pocházejí ze 70. let 13. století. Vystřídali se zde majitelé Zdislav z Průhonic, Bohuslav z Průhonic, páni z Říčan (do 90. let 14. století) a pražští měšťané. Počátkem 15. století nabývají Průhonice vladykové z Dubče – v té době tu pravděpodobně stála opevněná tvrz, jejíž podoba se nedochovala.

Základ tvoří renesanční úpravy původního sídla v době jeho držení rodinou Zápských ze Záp v 2. polovině 16. století. Za použití obvodového gotického zdiva vzniklo typické renesanční sídlo se čtyřmi obvodovými křídly a uprostřed uzavřeným dvorem. Od počátku 17. století tu sídlí bývalý tajný rada císaře Rudolfa II., Andreas Hannewald z Eckendorfu. V této době byly součástí průhonického panství též pivovar, zahrady, štěpnice i prosperující ves s krčmou a kovárnou. Za třicetileté války byly Průhonice zpustošeny. Obnovili je císařský rada rytíř Antonio Binago a jeho syn Augustin (drželi panství v letech 1636 až 1656), a dále jezuité, kteří zde hospodařili v letech 1669 až 1685. Po většinu 18. století vlastnili Průhonice Desfoursové, kteří je též po válečných letech 1742 a 1744 znovu obnovili:

K zámku náležela okrasná zahrada s oranžerií a bohatě osázená ovocná zahrada. Ke konci 18. století Průhonice jako panské sídlo upadaly – zámecký celek sloužil převážně k hospodářským účelům. Rozsáhlou přestavbu průhonického zámku v klasicistním slohu s navrácením jeho sídelní funkce zahajuje po roce 1800 nový majitel Jan Nepomuk hrabě Nostic-Rieneck.

V držení Nostic-Rienecků zůstávají Průhonice po celé 19. století: Po úmrtí Jana Nepomuka v roce 1840 dědí panství jeho syn Albert, po něm přechází majetek na jeho jedinou dceru, Marii Antonii Gabrielu. Dne 16. června 1885 v Praze – Smíchově uzavřeli sňatek Arnošt Emanuel hrabě Silva-Tarouca a Marie Antonie, hraběnka Nostic-Rieneck. Tímto sňatkem začíná nová epocha historie Průhonic.
Arnošt Emanuel nalezl v Průhonicích nové sídlo a krajinu předurčenou k založení rozsáhlého parku. Přestavbu skromného průhonického zámku na sídlo v tehdy módním stylu české novorenesance svěřil Arnošt Emanuel 26 letému, jen o půl roku staršímu Jiřímu Stibralovi. Průhonický zámek byl původně 4křídlovou stavbou pevnostního charakteru s centrálním nádvořím. Poslední klasicistní přestavba mu dala prostý vzhled s nevýraznou siluetou. S tímto stavem kontrastovaly představy Arnošta Emanuela. Jiří Stibral tedy stál před úkolem vytvořit z prosté hmoty starých budov architektonickou dominantu parku. Přestavba zámku probíhala v letech 1889 až 1893.

V roce 1927 pro hospodářské potíže prodává hrabě Silva Tarouca zámek i park československému státu.

Zámek je kromě expozic a Návštěvnického centra veřejnosti nepřístupný. Sídlí v něm Botanický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., zabývající se vědeckým výzkumem rostlin a vegetace.

Jedna z expozic se nachází v části interiéru západního křídla zámku přístupné z Malého nádvoří.  Tato stálá výstava s názvem  „Průhonický zámek a park – dílo přírody a lidského ducha“ je věnovaná zakladateli Průhonického parku hraběti Taroucovi. Součástí expozice jsou informace o historii průhonického panství, o portugalském rodu Silva-Tarouca a jeho působení v Čechách, o přestavbě zámku, jeho tvůrcích a především o založení parku. Jsou zde zdokumentována období budování parku, hlavní myšlenky jeho tvůrce i další významný počin v oblasti dendrologie – založení Dendrologické společnosti.