Průhonický zámek je spolu s Průhonickým parkem Národní kulturní památkou a součástí světového dědictví UNESCO.

Panství Průhonice koupil v roce 1800 Jan Nepomuk hrabě Nostic-Rieneck, který začal s rozsáhlou přestavbou zámku v klasicistním slohu.  Po úmrtí Jana Nepomuka v roce 1840 dědí panství jeho syn Albert a následně jeho dcera, Marie Antonie Gabriela. Jejím sňatkem s Arnoštem Emanuelem Silva-Taroucou začíná roku 1885 nová epocha průhonického panství.

„Chtěl jsem postavit zámek, jenž by odpovídal charakteru zdejší krajiny. Nebylo úkolem vytvořit stavbu nového rázu… lze říci, že stavba v nynější podobě mohla býti kdekoli v Čechách již před čtyřmi sty lety… hodí se do českého prostředí i k blízké, krásné staré Praze.“
(Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, 1926)

Přestavbu skromného průhonického zámku na sídlo v tehdy módním stylu novorenesance svěřil Arnošt Emanuel 26letému, jen o půl roku staršímu architektu Jiřímu Stibralovi, sochaři a dekoratéru Celestýnu Kloučkovi, malíři Hanuši Schwaigerovi a zahradnímu architektu Františku Thomayerovi. 

Do areálu se vstupuje hlavní branou s obloučkovým štítem a domkem vrátného, za níž se rozkládá Velké nádvoří. Jižní křídlo zámku, tzv. Malý zámek, bylo nejdříve spojeno s kostelíkem průchozí zimní zahradou, která byla však v r. 1928 přestavěna v obydlí. Jeho severní fronta je přizpůsobena fasádě románské, jižní nese otevřenou terasu na Podzámecký rybník a je opatřena řadou štítů odvozených volně z motivů Valdštejnského paláce v Praze. Ostatní část Malého zámku je novorenesanční a bohatě zdobená sgrafity. V severním průčelí vyniká střední část s volutovým štítem (ozdobným, ve tvaru spirály) s hodinami, ukončeným věžičkou.

Velký zámek, přestavěný z gotického hrádku, má dnes půdorys podkovy. Architekt Stibral vyboural část jižního křídla, přeměnil uzavřené nádvoří v terasu, ze které je krásný výhled na Podzámecký rybník a do parku. Průčelí Velkého zámku nebylo proti dřívějšímu stavu podstatně pozměněno. Ústřední průčelí, zakončené původně jednoduchým trojúhelníkovým štítem, bylo sice obohaceno složitou nadstavbou s figurou Assunty v lodžii s věžičkami po stranách a s lucernou na vrcholu, ale členění zdiva bylo ponecháno v původním stavu. Vrata uzavírající bránu do zámeckého nádvoří jsou bohatě zdobena.

Při vstupu na Malé nádvoří nás nejprve zaujme krásná freska sv. Jiří Drakobijce z r. 1892 od Hanuše Schwaigera, která je na stěně vedle arkýře a je největším freskovým dílem tohoto umělce. Vlevo od něj je vidět socha sv. Huberta, jejímž autorem je sochař Celda Klouček. Druhá jeho socha je na vnitřním schodišti Velkého zámku. Protější strana s okny Rytířského sálu, napodobujícími okna Staré sněmovny Pražského hradu, má lunetovou římsu spolu s malovanými šlechtickými erby se sgrafitovou rustikou a stupňovitými štíty. Pod arkádovými ochozy se nachází kašna s kovanou ozdobnou mříží, která je kopií kašny na Malém rynku v Praze. Západní křídlo zámku spojil architekt Stibral přístavbou se starou, nově upravenou hláskou, která je skutečnou ozdobou západního cípu ostrohu. Věž s dřevěným podsebitím, kterou vystavěl na severozápadním cípu zámecké budovy, je nová a stojí pravděpodobně na místě bývalé hradní věže, která tu však za empirové přestavby již nebyla.

Vnitřní prostory zámku jsou nové, naposledy rekonstruované v r. 2010, ze starších dob se tu dochovala jen dvoje kachlová kamna. Jedna jsou barokní (v Modrém salónku) z plasticky zdobených a pestře polévaných kachlů, druhá z konce XVIII. století z kachlů plochých, bílých a zdobených figurálním dekorem (v Zrcadlovém salónku).  Zámecké sklepy jsou vytesané ve skále a nejsou běžně přístupné veřejnosti. Jsou částečně zrekonstruované a místy vyzdobeny drobnějšími Schwaigrovými freskami. Na jedné z nich je znázorněna renesanční hostina, na protější stěně humorný turnajový souboj, na stropě se nachází Bacchus se znaky a Bacchus s Noe přijímající z rukou Hospodinových vinný hrozen, na třetí rokoková pijácká scéna.